O knize: rok / ""V každém případě nenávidím vše, co mě jen učí, aniž bych svou činnost rozšířil a přímo oživil “. Tato Goethova slova, toto upřímné ceterum censeo, by mohla sloužit jako úvod do naší diskuse o pozitivní či negativní hodnotě historie. Neboť v této diskusi chceme ukázat, proč vyučování bez animace, proč znalosti spojené s oslabením aktivity, proč by nám historie jako drahocenný přebytek znalostí a luxusu měla být, řečeno Goethovým vyjádřením, vážně nenávistná – totiž proto, potřeba stále v nejnutnějším, a protože vše nadbytečné je nepřítelem nutného. Samozřejmě potřebujeme historii, ale potřebujeme ji jinak než rozmazlený a nečinný milovník v zahradě vědění, bez ohledu na to, jak arogantně se může dívat na naše hrubé a nevkusné přání a potřeby. To znamená, že to potřebujeme k životu a činnosti, a ne k pohodlnému vyhýbání se životu a činnosti, nebo ještě méně k ospravedlnění sobeckého života a zbabělé a špatné činnosti. Pouze pokud historie slouží životu, my sami souhlasíme, že mu budeme sloužit; a přesto existuje způsob, jak sloužit historii a takové hodnocení, které vede k úpadku a degeneraci života: fenoménu, který je nyní ve spojení s mimořádnými symptomy naší doby tak nezbytný, jak může být bolestný.…»